New Oblivion

From Our Hands - Sinners

Hodnocení 8/10

Neuběhly ještě ani dva roky, kdy slovenští From Our Hands zazářili se svým debutem “Buildings Fall.” Nyní je kapela zpátky a znovu potvrzuje, že Slovensko má na poli melodického hardcoru co nabídnout. S kletbou druhé desky se popasovali s přehledem.

Pakliže jste příznivci melodického hardcoru, patrně vám existence bratislavskýc From Our Hands From Our Hands neunikla. O to méně jejich debut “Builidings Fall” vydaný před necelými dvěma lety. Tehdy se jednalo o poměrně velké překvapení. Před nedávnem kapela vydala další album s názvem “Sinners.” Objevila se tak otázka, do jaké míry a jestli vůbec budou schopni navázat na kvality předchozí nahrávky.

S velkou nadsázkou lze říct, že dobrou prvotinu umí natočit každý. S tou druhou deskou to už bývá podstatně horší. Potvrdit, že vydařený debut nebyl jenom pouhý omyl nebo shoda šťastných náhod, není jednoduchá věc. From Our Hands si to při natáčení evidentně dobře uvědomovali. Na “Sinners” je tak patrná základní idea: zachovat věrnost původnímu zvuku, nezůstat stát na místě a předvést aspoň minimální vývoj. From Our Hands nelehkou rovnici vyřešili na výbornou.

Zpravidla bývá zvykem, že kapely startují z tvrdých kytarových pozic. Postupem času ovšem zvolňují, ubírají a se zdůvodněním “chceme hrát pro víc lidí” pozvolna sklouzávají do podbízivosti a kalkulu. Ne tak From Our Hands. Novinka je o poznání tvrdší a podstatně víc přímočará. Dá se tak říct, že si to hoši namířili přímo proti proudu zažitých zvyklostí. V konečném důsledku to vůbec není na škodu. Naopak.

Zmíněný příklon k tvrdšímu zvuku je možná hlavním faktorem, kterým se “Sinners” vymezuje od svého předchůdce. Další novinkou je celková kompaktnost a celistvost. Je až s podivem, jak album coby celek funguje. Nic nechybí ani nepřebývá. Každá skladba má svoje opodstatněné místo. I když tady už zazněla zmínka o melodickém hardcoru, najdou se i místa s pasážemi klidnějšími a více procítěnými. Coby protipól pak lze vnímat okamžiky, kdy zaznějí strhující vícehlasy.

Zpěvák a kytarista Matej Hoťka se nechal slyšet, že při natáčení kapela hledala inspiraci v nové vlně britského heavy metalu. S tím nelze než souhlasit. Postupy typické pro “těžký kov” jsou tady snadno dohledatelné. Ovšem stejně tak se tady nezapře výrazný odkaz k post-hardcoru a vůbec všemu zásadnímu, co tenhle žánr světu přinesl.

(psáno pro musicserver.cz)

The Tall Ships - On Tariffs And Discovery

Hodnocení 7/10

O tom, že všechno souvisí se vším, by američtí The Tall Ships mohli vyprávět. I když se netváří jako kdovíjací inovátoři a nechávají se inspirovat všude možně, jejich hudba nepostrádá kouzlo a notnou dávku osobitosti. Jejich albová novinka “On Tariffs And Discovery” je toho ostatně zářným důkazem.

Ačkoliv vás při jejich poslechu napadne hned několik kapel, ke kterým by se dali The Tall Ships připodobnit, jakékoliv další přirovnávání by bylo mírně řečeno trestuhodné. Připravovali bychom se totiž o jedinečnou atmosféru, kterou “On Tariffs And Discovery” disponuje. Pravda, můžeme si tady vyjmenovávat bandy, které byly inspiračními zdroji při vzniku téhle party z Pensylvánie, ale k čemu by to bylo? Důležité je, že přes evidentní neoriginalitu se The Tall Ships daří přinášet notnou dávku sebe sama.

Na první pohled může deska budit dojem určité nejednoznačnosti, možná dokonce roztříštěnosti. To jsou však pouze synonyma pro rafinovanost a záměrnou spletitost. Může se tak zdát, že tady neplatí žádná pravidla, žádné přednastavené šablony. Omyl. Žádné exhibování se tady nekoná. I když například rytmika poletuje po všech čertech, při důkladném poslechu je nad slunce jasnější, že bubeník zatraceně dobře ví, co dělá. 

“On Tarrifs And Discovery” je nahrávka tichá a v podstatě zadumaná. Ten dojem ostatně umocňuje zpěvákův projev. Vlastně to není ani tak zpěv, jako spíš hlasitý šepot, kterým vokalista deklamuje do kytarového vybrnkávání. Znalým dost možná vytane na mysl Scott McCloud z Girls Against Boys, toho času hlavní persona projektu Paramount Style. Stejně jako on ani The Tall Ships se neotáčejí zády k akustickému zvuku.

Ovšem přes svoji zjevnou poklidnost, nebo snad díky ní je v nahrávce patrné určité kouzlo. Možná je to tajemství. Nic z toho ovšem není vysloveno nahlas, všechno se odehrává kdesi pod povrchem, v rovině tušení a pocitů. Jestli máte rádi tajemné výpravy s nejasným koncem, pak byste si “On Rariffs And Discovery” neměli nechat ujít.

(psáno pro musicserver.cz)

Je to už taková tradice, že politici vydávají knihy svých pamětí. Důvody takového sepisování bývají nejrůznější. Kupříkladu aby vysvětlili, respektive omluvili, svoje předchozí politické kroky nebo aby před očima široké veřejnosti zachránili, co se zachránit ještě dá. Jsou to vlastně takové omluvenky.  Jan Fischer, bývalý předseda vlády, si ale takové alibi připravovat nikdy nemusel. Přestože jeho vláda neměla oporu v mandátu vzniknuvšího z řádných parlamentních voleb, těšil se Jan Fischer možná až překvapivé popularitě. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha mapující jeho čtrnáctiměsíční působení na postu předsedy vlády.

Nedá se říct, že by podobné publikace právě vynikaly čtivostí a strhujícím dějem. Obecně lze říct, že se většinou jedná o vcelku suché čtení. V případě Ano, pane premiére aneb rozhašená země však lze mluvit o výjimce.  Podíl viny na tom má rozsah knihy. Nedá se o ní mluvit coby o díle kdovíjak obsáhlém. Spolu se zvoleným typem řádkování tak připomíná diplomovou práci poslance Marka Bendy na plzeňských právech. Na rozdíl od něj ovšem pan Fischer nikoho o splnění předepsaného rozsahu textu přesvědčovat nemusel.

Už bylo částečně řečeno, že se kniha do jisté míry vymyká danému žánru. S drobnou nadsázkou ji můžeme označit za čtivou, odlehčenou a vcelku záživnou. Ostatně Jan Fischer se ve svém vyprávění neomezuje pouze na politiku, a průběžně se vrací v čase, do doby svého dětství, mládí a především pak působení na Českém statistickém úřadě. Značnou pozornost věnuje svojí rodině, hlavně svému otci, kterým se nechával inspirovat po celý život.

Dalo by se očekávat, že si bývalý pan premiér bude mít potřebu vyřizovat účty se svými politickými rivaly a rozsévat špínu na všechny (politické) strany. Jenže k tomu se Jan Fischer strhnout nenechal. Pochopitelně nechybí pohled na Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. Bohužel ve svém komentáři zůstává obrazně u zdi a do hlubších analýz se nepouští. Jako by se ani teď, kdy už jsou všichni zúčastnění z vrcholné politiky pryč, nechtěl někoho dotknout. Možná to souvisí s podstatou jeho povahy a přístupem k politice a politikům vůbec.

Co však zůstává nejasné, pro koho je kniha vlastně určená. Na jednu stranu  dává šance čtenářům, kteří se o politiku zase až tak moc nezajímají. Chtějí se spíš dozvědět něco víc o tom “pánovi z televize.” Stačí jim vlastně jenom zmínka a letmé připomenutí jednotlivých caus a problémů, které tehdejší vláda musela řešit. Na stranu druhou, milovníci domácích politických taškařic, s hlubším zájmem o dění kolem Poslanecké sněmovny, budou patrně zklamáni.  Kdo pečlivě sleduje denní zpravodajství, kupuje noviny, zase tak moc nového se nedozví. Tedy když samozřejmě pomineme fakta z osobního života Jana Fischera.

Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry byla náhoda nebo bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech obchodů právě koncem loňského roku. Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem však zůstává, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize obstojnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně nic nezměnilo.

Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova, možná až chorobná, záliba v alchymii a astrologii je pověstná. Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech. Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně tak jako řada dalších vlastností, dělá z Jana Víta ideálního adepta pro záměr pražského velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály. Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, vnímavý čtenář pochopí vzápětí.

Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek.  S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.

Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy.  To je mimochodem asi největší pozitivum díla. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky,  je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru, ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.

Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází tak daleko do minulosti jako Rybář. Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější, vypsanější. Zároveň jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce jednoduše nedostává.

Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají. Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze zadní kulisy k dialogům, které bychom mohli označit za současné. Kdybychom s trochou nadsázky ono pozadí odstavili a místo něj dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.