Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry byla náhoda nebo bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech obchodů právě koncem loňského roku. Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem však zůstává, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize obstojnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně nic nezměnilo.
Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova, možná až chorobná, záliba v alchymii a astrologii je pověstná. Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech. Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně tak jako řada dalších vlastností, dělá z Jana Víta ideálního adepta pro záměr pražského velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály. Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, vnímavý čtenář pochopí vzápětí.
Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek. S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.
Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy. To je mimochodem asi největší pozitivum díla. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky, je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru, ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.
Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází tak daleko do minulosti jako Rybář. Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější, vypsanější. Zároveň jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce jednoduše nedostává.
Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají. Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze zadní kulisy k dialogům, které bychom mohli označit za současné. Kdybychom s trochou nadsázky ono pozadí odstavili a místo něj dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.
