Je to už taková tradice, že politici vydávají knihy svých pamětí. Důvody takového sepisování bývají nejrůznější. Kupříkladu aby vysvětlili, respektive omluvili, svoje předchozí politické kroky nebo aby před očima široké veřejnosti zachránili, co se zachránit ještě dá. Jsou to vlastně takové omluvenky. Jan Fischer, bývalý předseda vlády, si ale takové alibi připravovat nikdy nemusel. Přestože jeho vláda neměla oporu v mandátu vzniknuvšího z řádných parlamentních voleb, těšil se Jan Fischer možná až překvapivé popularitě. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha mapující jeho čtrnáctiměsíční působení na postu předsedy vlády.
Nedá se říct, že by podobné publikace právě vynikaly čtivostí a strhujícím dějem. Obecně lze říct, že se většinou jedná o vcelku suché čtení. V případě Ano, pane premiére aneb rozhašená země však lze mluvit o výjimce. Podíl viny na tom má rozsah knihy. Nedá se o ní mluvit coby o díle kdovíjak obsáhlém. Spolu se zvoleným typem řádkování tak připomíná diplomovou práci poslance Marka Bendy na plzeňských právech. Na rozdíl od něj ovšem pan Fischer nikoho o splnění předepsaného rozsahu textu přesvědčovat nemusel.
Už bylo částečně řečeno, že se kniha do jisté míry vymyká danému žánru. S drobnou nadsázkou ji můžeme označit za čtivou, odlehčenou a vcelku záživnou. Ostatně Jan Fischer se ve svém vyprávění neomezuje pouze na politiku, a průběžně se vrací v čase, do doby svého dětství, mládí a především pak působení na Českém statistickém úřadě. Značnou pozornost věnuje svojí rodině, hlavně svému otci, kterým se nechával inspirovat po celý život.
Dalo by se očekávat, že si bývalý pan premiér bude mít potřebu vyřizovat účty se svými politickými rivaly a rozsévat špínu na všechny (politické) strany. Jenže k tomu se Jan Fischer strhnout nenechal. Pochopitelně nechybí pohled na Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. Bohužel ve svém komentáři zůstává obrazně u zdi a do hlubších analýz se nepouští. Jako by se ani teď, kdy už jsou všichni zúčastnění z vrcholné politiky pryč, nechtěl někoho dotknout. Možná to souvisí s podstatou jeho povahy a přístupem k politice a politikům vůbec.
Co však zůstává nejasné, pro koho je kniha vlastně určená. Na jednu stranu dává šance čtenářům, kteří se o politiku zase až tak moc nezajímají. Chtějí se spíš dozvědět něco víc o tom “pánovi z televize.” Stačí jim vlastně jenom zmínka a letmé připomenutí jednotlivých caus a problémů, které tehdejší vláda musela řešit. Na stranu druhou, milovníci domácích politických taškařic, s hlubším zájmem o dění kolem Poslanecké sněmovny, budou patrně zklamáni. Kdo pečlivě sleduje denní zpravodajství, kupuje noviny, zase tak moc nového se nedozví. Tedy když samozřejmě pomineme fakta z osobního života Jana Fischera.
