O kom můžete říct, že ho znáte téměř od narození? Přátelství na celý život se hojně objevuje ve filmech stejně jako v románech. Kdysi jsem měl kamaráda, o kterém jsem to mohl tvrdit. Znali jsme se už od mateřské školy. Bohužel život není kniha nebo situační komedie z vysílacího schématu komerční televize. Bylo by tedy naivní očekávat, že společné dětství bude korunováno společným stářím. Nestalo se tak ani v případě mého přátelství s Lukášem.
Vlastně už ani nevím, kdy jsem Lukáše poprvé zaznamenal. Patrně v některé ze šarvátek mezi keři v rozlehlé zahradě mateřské školy. Paní učitelka den co den otevírala plechový hangár s hračkami, aby se vzápětí mezi dětmi rozpoutala strkanice o vínově červené šlapací autíčko. Už tehdy nosil Lukáš svoje tmavě hnědé vlasy česané na patku. Shodou okolností mě má matka ozdobila stejným účesem. Nezřídka se tak stávalo, že si nás lidé spolu pletli. Svůj podíl viny na tom měl fakt, že jsme už od těch bezstarostných let trávili spolu hodně času. Společně jsme také usedli do lavice první třídy základní školy.
Nikdy jsem na status “nejlepšího kamaráda” tak docela nevěřil. Nějak jsem si nevěděl rady s jeho abstraktností a nejasnou definovatelností. Nicméně měl-li jsem někdy nějakého, pak to byl právě Lukáš. Od hraní s vojáčky, debat o knížkách od Karla Maye a výprav do přírody jsme postupem let přesedlali na sofistikované debaty o spolužačkách a kouření cigaret ve stínu domovních dvorů. Zkrátka puberta byla tady a s ní všechno, co k ní náleží.
První společné pivo jsme si dali na peróně dejvického nádraží. Listopad se pozvolna přeléval do prosince a my se choulili na lavičce před vchodem do nejzaplivanějšího pajzlu, jaký byl široko daleko k nalezení. Nádražní restaurace byl ovšem jediný podnik, kde byli ochotni nalít alkohol sotva patnáctiletým klukům. Radši jsme se uvnitř ale moc neukazovali a zůstávali v bezpečí venku na mrazu. V opilosti jsme si pak dělali legraci, jak tady budeme sedět v sedmdesáti coby staříci nad hrobem. Vypili jsme tři čtyři piva z plastového kelímku a odporoučeli se domů.
Už tehdy byly finance velký problém. Možná větší než dneska. Snadno jsme si spočítali, že za cenu tří piv se dá pořídit láhev vína. Tehdy jsme tomu tedy víno říkali, dneska bychom si vystačili s lakonickým označením “čůčo.” Ještědské víno v láhvích od jablečného moštu s hrdly se zbytky rzi se prodávaly v každé zelenině sotva za deset korun. Následovalo období trávené po dejvických parcích a houštinách nedaleké Stromovky. Společně s partou dalších kamarádů jsme vymetali kdejaký sklep, kanál nebo opuštěnou tovární halu, kde se dalo posedět, popít nebo rozdělat oheň.
Vzpomínám si, jak se jedno sobotní odpoledne rozezněl u nás doma telefon. Volal Lukáš. “Měl jsi někdy perník? Předevčírem jsem potkal známýho, a trochu jsme si dali. Byla to fakt jízda!” O pervitinu jsem samozřejmě už slyšel, nicméně stále diskutovanější a mezi některými vrstevníky stále vychvalovanější bílý prášek ve mně budil velký respekt. Ne tak u mého nejlepšího kamaráda. Ačkoliv jsme se dál potkávali a společně chodili na pivo, stále častěji se naše debaty stáčely k nelegální chemické substanci. Vzhledem k tomu, že zalíbení v perníku našli i další lidé z našeho okolí, měl Lukáš stále spoustu příležitostí k debatám o jeho nové zálibě.
S odstupem času lze říct, že se oním telefonátem mnohé změnilo. Nic už nebylo jako dřív, běh událostí nabral nečekaný směr. Idealisticky bych mohl tvrdit, že zvonící věc na botníku u nás v předsíni vrazila klín do našeho přátelství. Pravda je však samozřejmě jinde. Jak plynul čas, začali jsme se s Lukášem vídat stále méně. Svoji roli sehrál fakt, že jsme každý začali chodit na jinou střední školu a obklopili se jinými lidmi. Ovšem zatímco já ve studiu s většími či menšími úspěchy pokračoval, on jej po roce a půl ukončil. Při cestách ze školy jsem ho vídal na dejvickém tržišti, kde prodával nejrůznější cetky. Prohodili jsme spolu pár slov, domluvili se, že co nejdřív zajdeme na pivo. Z jeho nepřítomného pohledu však někdy nebylo tak docela jasné, zda porozuměl všemu, co jsem mu říkal. Na domluvené srazy chodil se zpožděním, zpravidla v doprovodu lidí s propadlými tvářemi a se stejně zasmušilým výrazem jako měl on sám. Za nějaký čas si začal píchat heroin. O tom jsem se dozvěděl až později.
A pak jsem Lukáše úplně ztratil z dohledu. Studium školy jsem ukončil, začal pracovat a na několik let se odstěhoval do jiné části Prahy. O kamarádovi z dětství jsem slýchal jenom sporadicky, zpravidla v souvislosti s jeho střídavými pobyty v léčebnách a neúspěšným bojem s drogovou závislostí. Občas jsem potkával jeho matku. Bylo na ní vidět, že mě ráda vidí. Povídali jsme si o všem možném, kromě jejího syna. O něm ovšem promlouvaly její smutné oči: “Jak to, že je můj syn na tom takhle špatně a ty ne? Vždyť měl vždycky všechno, na co si jenom vzpomněl. Kde jsem udělala chybu?” četl jsem z pohledu té postarší paní.
Jednoho dne jsem se dozvěděl, že Lukáš zemřel. Už nějaký čas se potýkal s vážnými zdravotními problémy, jež si vyžádaly pobyt v nemocnici. Organismus přestal zvládat mnohaletý nekontrolovatelný přísun cizorodých látek a začal vypovídat poslušnost. Ačkoliv jsme se už nestýkali, najednou mě zaplavil pocit samoty a zoufalství. Došlo mi, že jsem skutečně ztratil nejlepšího kamaráda. Už nikdy s ním nebudu sedět na lavičce, upíjet pivo z kelímku a sledovat projíždějící vlaky. Už nikdy nebudeme komentovat kolemjdoucí slečny. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem se mýlil. Přátelství na celý život existuje i v životě, nejenom ve filmech nebo románech.
Ondřej Michal (psáno pro Literární akademii J.Škvoreckého)
