Pavel ležel na posteli s očima upřenýma na strop. S usínáním měl odjakživa problémy. Iveta vedle něj v temném šeru pokoje klidně oddechovala. Sem do vinohradského bytu se přistěhovali teprve nedávno. Nábytek ještě nebyl rozestavěný na patřičná místa, a papírové krabice od banánů napěchované věcmi byly v jasné převaze. Než se tady zabydlí, bude je to stát spoustu času a peněz. Lepší dárek k výročí si nemohli nadělit. Ještě by chtěl Ivetě koupit nový notebook, ale kde na něj vzít? Čeká je tady ještě hromada práce. A výměna zámku na vchodových dveřích by měla být první z nich. Ten původní určitě pamatuje doby, kdy byl tenhle obstarožní činžák novostavbou. Hned zítra se na to podívá, letělo Pavlovi hlavou. Pravdou je, že ho chtěl vyměnit už dneska odpoledne. Jenže se zdržel v posilovně a domů dorazil pozdě. Sotva stál na nohou. Cvičení bylo už od dětství jeho velkou vášní. Kromě snoubenky Ivety, patrně i jedinou. Vysoustružené tělo bylo ostatně víc než zřejmým důkazem. Nebylo náhodou, že se už od střední školy těšil mezi kamarády přezdívce Arnie. Nevadilo mu to. Přirovnání k nejslavnějšímu kulturistovi všech dob mu vlastně dělalo dobře. Teď ležel zcela nahý na své straně manželské postele a snažil se usnout.
Bylo už dávno po půlnoci, když se o Pavla začal pokoušet dlouho očekávaný spánek. Otevřel oči. Zdálo se mu to, nebo z nitra bytu zaslechl šramot? Je to starý dům, tady vrže snad i vzduch. Na nejrůznější praskání, skřípání a klapání si budou muset asi zvyknout. V okně se odráželo okrové světlo pouličních lamp.
“Cvak” ozvalo se znovu. To už nebylo ledajaké zaskřípění stropních trámů. Odkud to bylo? Jasně, zvuk zazněl z předsíně. A znovu. Posadil se na postel a znovu se zaposlouchal. Opatrně se zvedl a po špičkách došel ke dveřím. Položil ucho na neprůhlednou výplň. Někdo tam je! Položil ruku na kliku a prudce trhnul. V šeru místnosti, na pozadí bílých vchodových dveří, se krčila mužská silueta. Nad něčím se skláněla. V tu chvíli by se v Pavlovi krve nedořezal. Něco musí udělat, přeci tady nebude stát a nečině přihlížet, jak mu po bytě chodí zloděj.
“Co tady děláte?” zařval Pavel. Když bude později na tenhle okamžik vzpomínat, vůbec mu nebude jasné, kde se v něm taková rozhodnost vzala.
Vetřelec sebou leknutím trhnul a prudce se otočil po hlase. Zarazil se. Patrně byl připravený na mnohé, ovšem zcela nahá dva metry vysoká postava obalená pečlivě pěstovanými svaly to evidentně nebyla. Místo odpovědi se nezvaný host rychle otočil, rozrazil pootevřené dveře a vyběhl ven na chodbu. Pavel se rozeběhnul za ním. Ve zlomku vteřiny byl schopen vnímat pouze jediné: dohnat, chytit a z nočního návštěvníka vytlouct duši. Ovšem sotva vyrazil a udělal dva kroky, o cosi zakopl. Ztratil rovnováhu a začal padat. Jedno z dveřních křídel mu posloužilo jako opora, za kterou se na poslední chvíli zachytil. Ztěžka dopadl na koleno a sykl bolestí. Zatímco se sbíral ze země a rukou šmátral po vypínači, dupot na schodech zakončený bouchnutím vchodových dveří signalizoval, že zloděj vyběhl na ulici. Toho už nedohoní. Konečně nahmatal, co hledal. Místností se rozzářilo tlumené světlo. Rozhlédl se po podlaze a zamrkal překvapením. U nohou mu ležela velká sportovní taška. Otevření zipu mu zabralo sotva sekundu. K bosým nohám se Pavlovi vysypalo několik kusů elektroniky, notebook a spousta šperků. Chvíli tam tak stál a zamyšleně pozoroval tu noční nadílku.
“Mám takové tušení, že to bude zlodějíčkovi chybět. A vlastně nejenom jemu” pomyslel si.
“Co to bylo za rámus?” zeptala se Iveta v polospánku, když si lehal zpátky do postele. „Ale nic, miláčku. Zapomněl jsem ti říct, že pro tebe mám dárek k našemu výročí. Dám ti ho ale až ráno. Teď už spi. “Tak jo” odpověděla už téměř ze snu a položila mu ruku kolem krku.
Ondřej Michal (psáno pro Literární akademii J.Škvoreckého)
