Znáte ten pocit, když se na něco opravdu těšíte? Oním těšením myslím stav, kdy se doslova nemůžete dočkat. Skoro až byste odškrtávali dny, které ještě zbývají. Jediné co vám pomáhá uchovat si zdravý rozum je jistota, že se to opravdu stane. No, a pak konečně přijde den a vy můžete zvolat: paráda, je to tady! Víte, o čem mluvím? Tak přesně takový vztah mám k jaru. Už v listopadové lezavé slotě sním o rozzářeném jarním slunci, svěžím vánku ve vlasech a teniskách na nohách místo těžkých zimních bagančat. Ovšem to bych nebyl já, aby se nevyskytl nějaký ten zádrhel. Ona nesnáz spočívá v tom, že společně s jarním oteplením na moje dveře zaklepe také ucpaný nos, slzící oči, kašel a kýchání. Je to tak, spolu se zhruba miliónem dalších spoluobčanů patřím do prestižního klubu alergiků. Už při hlasové rozcvičce prvního jarního ptáka sahám po preparátech, jež by mi měly, tedy podle přiložených letáků, ulevit od výše zmíněných nepříjemností. Že zas tak docela nefungují, je věc druhá. Podstatné je, že jaro je konečně tady. Rtuť teploměru ztratila zimní ostýchavost a den po dni, týden po týdnu pozvolna šplhá vzhůru. Zakaboněné odstíny šedivé, bílé a černé zavelely k ústupu a světu kolem se vrátily barvy plné optimismu a naděje. Všechno kvete, a z denního světla se lze těšit déle než jenom pár hodin kolem poledne. Holky na ulicích konečně odložily nepřístupné zimní bundy a dlouhé kabáty a poodhalily ladné křivky svých těl. Co na tom záleží, že se na tu nádheru koukám skrz nekonečné potoky slz, jež mi tečou z očí. Je mi ukradené, že můj nos připomíná netěsnící vodovodní kohoutek a kadence kýchání by hravě mohla konkurovat slavnému vynálezu pana Kalašnikova. Hlavně že jaro je tady. Ostatně už teď je nad slunce jasnější, že na to příští se budu zase těšit už od podzimu.
Ondřej Michal (psáno pro Literární akademii J. Škvoreckého)
