Zpackanej život. Přesně tak by se dalo popsat pětadvacet let, který jsem zatím prožil na tomhle všivém světě. Už dětství stálo za starou bačkoru. S našima jsme si nikdy moc nerozuměli, kašlali na mě. Ostatně od svých třinácti jsem je vídal sporadicky a dneska vlastně vůbec. Škola mě nikdy moc nebavila, učňák jsem vzdal v polovině druháku. Někdy v té době jsem začal krást auta, občas vybílil nějaký byt. Docela to sypalo. Pár let se mi v tomhle celkem i dařilo. Kdyby mě jeden známý neprásknul, byl bych už dneska dávno za vodou. Celý to skončilo jednoho rána, kdy mi dveře od garsonky vyrazili zakuklení policajti a jenom ve spodkách mě vytáhli ven. Káplo z toho několik let natvrdo. Pustili mě teprve před nedávnem. Od té doby se protloukám, jak se dá. Za měsíc mám domluvený kšeft, bude to fakt velká věc. Jenže jak tu dobu přečkat? Párkrát se mi podařilo obrat někoho v parku. Teď na podzim je brzy tma, čas přímo ideální. Většinou se jednalo o důchodce. Sice se nedalo mluvit o kdovíjakých závratných částkách, ale lepší než nic. Kromě toho s nimi nebyla velká práce. Osvědčilo se mi, že jsem si nějakého vyhlídnul a večer v parku si na něj došlápnul. Nastoupit na něj pěkně ze zadu, jednou rukou ho srazit na zem, druhou vytrhnout tašku a rychle pryč. Než se bába posbírala ze země, už se po mně slehla zem. Takhle se mi to podařilo už několikrát a vždycky šlo všechno jako po másle. Předevčírem mi zase došly prachy, takže dneska večer jsem se rozhodnul k osvědčené metodě. Pro jistotu jsem ale změnil působiště a vybral jiný park. Samozřejmě stejně zarostlý a nepřehledný jako ty předchozí. Kdyby tam nestálo několik pouličních lamp, byla by tam tma jako v ranci. Naprosto vyhovující.
Po důkladném průzkumu jsem si vybral místo. Hradbou neprostupných houštin se klikatila úzká asfaltová cesta. Nejbližší obydlené baráky byly dobrých pět set metrů daleko. Dostatečná vzdálenost na to, abych se rychle vypařil. Dokonalé. Dneska večer, asi hodinu po setmění, jsem teda zadřepnul za stromem v hustém houští a čekal. Asfaltovou zatáčku matně ozařovala nedaleká lampa.
Neseděl jsem tam ještě ani půl hodiny, když se tmou ozvaly kroky. Byly rychlé, zněly nervózně. Vypadá to na ženskou. To nebude žádná babka, která se zapovídala s kamarádkou z mládí u dortu a teď pospíchá domů. Bude určitě mladší. Jasně, je to holka. Měla drobnou postavu, která ze zadu vypadala skoro jako panenka. Nevadí, možná je to lepší. Bude mít u sebe víc peněz a třeba i drahý mobil.
Minula mě. Dal jsem jí ještě pár metrů a pomalu vyšel z křoví. Nevěděla o mně, lampa byla před námi, takže neměla šanci vidět můj stín na chodníku. Odešla ode mě něco přes deset metrů, když jsem se neslyšně rozeběhnul. Nabíral jsem rychlost s jasnou myšlenkou: jednou rukou jí dát pěstí do hlavy, zatímco druhou ji vytrhnu velkou, koženou kabelku, kterou nesla v ruce. Neměla ji přehozenou přes rameno, to bylo dobré. Zdálo se, že všechno půjde jako po másle. Už jsem ji dobíhal. Byl jsem skoro u ní, když jsem se napřáhnul a pravou ruku sevřenou v pěst vyslal směrem ke spánku pokrytým světlými, nakrátko střiženými vlasy. Levačkou jsem současně chytil kožená ucha tašky a prudce trhnul. Jenže v okamžiku, kdy pěst měla narazit na tvrdou hlavu, jakoby se ta holka uhnula. Jenom nepatrně dala hlavu trochu dopředu. Současně zpomalila v chůzi a nepatrně se nahrbila. Zároveň jsem ucítil prudký odpor, na který narazila moje ruka na kabelce. Škubnul jsem dvakrát a nic. Nechtělo se mi věřit, že takové drobné stvoření by bylo schopno vyvinout tak ohromnou sílu.
“Měl bych se zdejchnout, přeci se s ní tady nebudu prát. Na to není čas” blesklo mi hlavou. Jenže než jsem to stačil domyslet, o něco jsem zakopnul. Byla to její noha, kterou mi nastavila. Začal jsem padat a současně ucítil bolest v břiše. Tedy lépe řečeno přesně řečeno mezi břichem a hrudní kostí. Syknul jsem bolestí a zalapal po dechu. Pokusil jsem se nabrat ztracenou rovnováhu, udělat krok dopředu a pokračovat v běhu. Bez šance. Můj pád byl neodvratný. Ještě než se můj obličej, setkal s černým asfaltem, došlo mi, že je kolem najednou nějak živo. Koutkem oka jsem zahlédl několik postav, které vybíhaly z přilehlých houštin a temných stínů. Zbývala mi poslední šance: pokusil jsem se zvednout a dát se na útěk. Jenže než jsem se stačil pohnout, kdosi mi šlápnul na záda.
“Tak to by, mladej, stačilo, ne?” slyšel jsem skoro až dětský hlásek. Byla to ta slečna. Zatímco mě jednou nohou nekompromisně přišlápla k zemi, před obličej mi strčila průkaz s fotografií. Zároveň mě jedna z těch postav chytla za ruce a zkroutila je za záda.
“Cvak, cvak” ozvalo se a já ucítil kovový chlad okolo obou zápěstí. O chvíli později mě čísi ruce postavily na nohy a vlekly po chodníku, po kterém jsem původně plánoval, že poběžím pryč. Z postav se vyklubali chlápci v placatých čepicích. Chytili mě mezi sebou a vlekli směrem k modrým blikajícím světlům, jež začaly prořezávat černotu parku. Jak říkám, mám prostě zpackanej život.
Ondřej Michal (psáno pro Literární akademii J. Škvoreckého)
