New Oblivion

Je to už taková tradice, že politici vydávají knihy svých pamětí. Důvody takového sepisování bývají nejrůznější. Kupříkladu aby vysvětlili, respektive omluvili, svoje předchozí politické kroky nebo aby před očima široké veřejnosti zachránili, co se zachránit ještě dá. Jsou to vlastně takové omluvenky.  Jan Fischer, bývalý předseda vlády, si ale takové alibi připravovat nikdy nemusel. Přestože jeho vláda neměla oporu v mandátu vzniknuvšího z řádných parlamentních voleb, těšil se Jan Fischer možná až překvapivé popularitě. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha mapující jeho čtrnáctiměsíční působení na postu předsedy vlády.

Nedá se říct, že by podobné publikace právě vynikaly čtivostí a strhujícím dějem. Obecně lze říct, že se většinou jedná o vcelku suché čtení. V případě Ano, pane premiére aneb rozhašená země však lze mluvit o výjimce.  Podíl viny na tom má rozsah knihy. Nedá se o ní mluvit coby o díle kdovíjak obsáhlém. Spolu se zvoleným typem řádkování tak připomíná diplomovou práci poslance Marka Bendy na plzeňských právech. Na rozdíl od něj ovšem pan Fischer nikoho o splnění předepsaného rozsahu textu přesvědčovat nemusel.

Už bylo částečně řečeno, že se kniha do jisté míry vymyká danému žánru. S drobnou nadsázkou ji můžeme označit za čtivou, odlehčenou a vcelku záživnou. Ostatně Jan Fischer se ve svém vyprávění neomezuje pouze na politiku, a průběžně se vrací v čase, do doby svého dětství, mládí a především pak působení na Českém statistickém úřadě. Značnou pozornost věnuje svojí rodině, hlavně svému otci, kterým se nechával inspirovat po celý život.

Dalo by se očekávat, že si bývalý pan premiér bude mít potřebu vyřizovat účty se svými politickými rivaly a rozsévat špínu na všechny (politické) strany. Jenže k tomu se Jan Fischer strhnout nenechal. Pochopitelně nechybí pohled na Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. Bohužel ve svém komentáři zůstává obrazně u zdi a do hlubších analýz se nepouští. Jako by se ani teď, kdy už jsou všichni zúčastnění z vrcholné politiky pryč, nechtěl někoho dotknout. Možná to souvisí s podstatou jeho povahy a přístupem k politice a politikům vůbec.

Co však zůstává nejasné, pro koho je kniha vlastně určená. Na jednu stranu  dává šance čtenářům, kteří se o politiku zase až tak moc nezajímají. Chtějí se spíš dozvědět něco víc o tom “pánovi z televize.” Stačí jim vlastně jenom zmínka a letmé připomenutí jednotlivých caus a problémů, které tehdejší vláda musela řešit. Na stranu druhou, milovníci domácích politických taškařic, s hlubším zájmem o dění kolem Poslanecké sněmovny, budou patrně zklamáni.  Kdo pečlivě sleduje denní zpravodajství, kupuje noviny, zase tak moc nového se nedozví. Tedy když samozřejmě pomineme fakta z osobního života Jana Fischera.

Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry byla náhoda nebo bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech obchodů právě koncem loňského roku. Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem však zůstává, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize obstojnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně nic nezměnilo.

Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova, možná až chorobná, záliba v alchymii a astrologii je pověstná. Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech. Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně tak jako řada dalších vlastností, dělá z Jana Víta ideálního adepta pro záměr pražského velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály. Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, vnímavý čtenář pochopí vzápětí.

Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek.  S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.

Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy.  To je mimochodem asi největší pozitivum díla. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky,  je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru, ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.

Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází tak daleko do minulosti jako Rybář. Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější, vypsanější. Zároveň jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce jednoduše nedostává.

Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají. Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze zadní kulisy k dialogům, které bychom mohli označit za současné. Kdybychom s trochou nadsázky ono pozadí odstavili a místo něj dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.

Chování člověka v extrémních situacích, to je literární téma vděčné, oblíbené a přesto stále prakticky nevyčerpatelné. Těžko bychom spočítali knihy, kde lidská psychika stála předlohou a současně motivem.  Jenže co naplat, pořád je co objevovat, ať už je řeč o zápletce nebo formě zpracování. Francouzský prozaik a historik Robert Merle v knize Ostrov pokládá na první pohled prozaickou otázku: jak se zachová skupina lidí na nevelkém ostrově ztraceném kdesi v nekonečných pláních Pacifiku?

Píše se polovina devatenáctého století a nacházíme se na palubě britské plachetnice Blossom. Na přesném datu ostatně až tak dalece nezáleží. Nesnesitelné zacházení s posádkou ze strany kapitána a prvního důstojníka hned z kraje vyvolá vzpouru. Na jejím konci leží oba tyrani mrtví na vydrhnutých prknech paluby. Šikana je sice zažehnána, pro zbytek posádky ovšem vyvstává otázka, co dál? Podle platného práva Jeho Veličenstva královny jsou všichni účastníci vzpoury odsouzeni k trestu smrti. Po doplutí na Tahiti se vzbouřenci rozhodnou nalodit několik Tahiťanů a Tahiťanek, najít dosud nezmapovaný ostrov, a na něm založit kolonii.

Skutečnost, že ve skupině je méně žen než mužů, je pouze jedním z několika signálů, které napovídají, že další události naberou dramatický spád. Nicméně kýžený ostrov se po čase podaří najít. Ovšem hned od prvních dnů osidlování nalezené pevniny je jasné, že společné soužití příslušníků západní civilizace a domorodců se neobejde bez komplikací. Rozdíly v mentalitách obou skupin jsou příliš velké, nemluvě o tom, že Angličané domorodce odmítají přijmout coby sobě rovné. Hlavní hrdina, námořní poručík Adam Purcell, stojí někde mezi oběma skupinami, a v duchu nebetyčného pacifismu se pokouší brousit hrany konfliktu, ke kterému se schyluje. 

Bylo by naprosto nedostačující klást těžiště Ostrova pouze na odlišnosti kultur pohybujících se na vymezeném prostoru. I když faktem je, že právě zmíněná rozdílnost platí za jednu z rozbušek blížících se nesvárů. Merle zároveň poukazuje na pacifismus prosazovaný za každou cenu, který v konečném důsledku může paradoxně mít přesně opačný dopad. Ačkoliv se příběh odehrává v předminulém století, je až zarážející podoba a souvislosti s dobou současnou. Řeč je o vyjednávání a vedení mírových dialogů mezi znesvářenými skupinami. Paralela se současným politickým děním je až zarážející. Otázka rasismu, která v knize rovněž zazní je pak další věcí, která umocní úvahy o nadčasovosti knihy.

Je li však něco, na co je nutné v románu Ostrov upozornit především, pak je to autorova schopnost s jakou dokáže pracovat s atmosférou příběhu. Do jisté míry je to zapříčiněné způsobem, jakým jsou vedeny a vystavěny jednotlivé dialogy. Ačkoliv obsahují pouze to, co je nutné a nic navíc, přesto se o nich nedá mluvit jako o minimalistických. Z části také díky tomu, že jsou prokládány myšlenkovými pochody zúčastněných postav. Čtenář má tak o momentálním stavu věcí dokonalou představu. Na druhou stranu i přes strhující zápletku románu autor nalezl místo na popis úchvatného prostředí tichomořského ostrova, včetně pestrobarevné vegetace.

Bůh svěřil lidem pozemský ráj a nechal už jenom na nich, jak s ním naloží. Tak by se dalo také chápat poselství téhle knihy. Ostrov vyvolává úvahy o existenci lidské rasy všeobecně. Je to kniha o zákonech lidí, jejich hodnotách a v neposlední řadě také o předsudcích. Všechny tyto aspekty se promítají do života na ostrově. Je až zarážející, jak dokonale lze dění na ostrově srovnat s událostmi v dnešním skutečném světě.