New Oblivion

Good Charlotte - Cardiology

Hodnocení 3/10

Dospívající “punkáči” by si měli začít na zdech svých pokojíčků dělat místo pro nové plakáty. Joel a Benji Maddenové aka Good Charlotte jsou totiž zpátky! Ti ostatní ale mohou zůstat úplně v klidu, protože “Cardiology” je stejná nuda jako všechny jejich předchozí desky.

Když před lety Good Charlotte natočili skladbu “Lifestyles Of The Rich And Famous,” těžko říct, do jaké míry si uvědomovali, jako moc střílejí do vlastních řad. Ačkoliv má seskupení kolem Joela a Benjiho Maddenových image nejdrsnějších hardcoristů, ničeho lepšího než několika snůšek unylých popěvků jsme se od nich nikdy nedočkali. Víc než na hudbu samotnou vždycky kladli důraz na vlastní image nebo randění s hollywoodskými celebritami. Na aktuálním počinu s názvem “Cardiology” v započatém trendu v zásadě pokračují. Ostatně kdo by čekal něco jiného?

Jedno se však téhle partě upřít nedá. Ve srovnání se stylově blízkými Green Day nikdy nehráli na spasitele světa, natož pak na levicové revolucionáře. Ostatně revoluce z polstrovaných sedaček soukromých tryskáčů by se dělala jenom těžko. Žádným převratným tématům se tihle milovníci kérek v textech nevěnují. Buď se jedná o plytké komentáře světa kolem, nebo to jsou zpívánky o holkách a mejdanech. V případě letošní novinky spíš to druhé.

Jestli se ptáte, v čem se “Cardiology” liší od předchozích desek, odpověď je prostá a nejspíš nikoho nepřekvapí. V ničem! Zase to jsou bezzubé kytarové riffy utopené pod nánosy elektronické vaty. Žánrově se stále s hodně velkou nadsázkou pohybují kdesi v oblasti pop punku. Ovšem je nutné dodat, že slovo pop je podstatné a jde o něj především. Označení punk je pak pouhý chyták pro pubescenty kolem patnácti, kterým se Avril Lavigne už přejedla a ke “skutečné” hudbě ještě nedorostli.

Je třeba říct, že zvukoví inženýři v obřích nahrávacích studiích na “Cardiology” odvedli pořádný kus práce. Desku vypilovali a zbavili všeho, co by jen nepatrně přebývalo nebo vyčnívalo. Album je produkčně vyčištěné a vysterilizované tak, že by se na něm dalo operovat. Nebo tetovat. Což by asi nejvíc ocenili sami muzikanti. Zkrátka a dobře, dveře do mainstreamových ždímaček na peníze jsou opět otevřené dokořán.

(psáno pro musicserver.cz)

Green Day, Billy Talent, The Pooh, Výstaviště Praha, 29.6.2010

Už v úterním pozdním odpoledni se pražská Stromovka plnila lidmi, teenageři byli v převážné většině.  Nikoliv za účelem pouťových radovánek, jak by se mohlo zdát, tím pravým důvodem byla show v režii velkých Green Day.Nicméně zdá se, že Výstaviště, místo tradiční Matějské, nebylo vybráno náhodou. Lze dokonce říct, že v sobě mělo zakódovanou jistou symboliku.  Nálada toho večera totiž byla svým způsobem pouťová.

Vzduchem se nesla vůně trdelníku a připálených klobás, na trávě odpočívaly rodiny s odrůstajícími potomky, v horkém vzduchu poletovaly balónky. Růžový plyšový králík, který poskakoval na pódiu před nástupem headlinerů, do celkové nálady zapadl přímo dokonale. Chyběly snad jen střelnice a kolotoč.

Trio kolem Billiho Joe Armstronga má rockovou historii v malíku a ví moc dobře, co na velkých scénách funguje. To bylo jasné hned ve chvíli, kdy zpěvákova converska spočinula na prknech pódia. Škarohlíd by možná poznamenal, že si kapela z rockových dějin přivlastnila všechny atributy, které jsou pro stadiónový rock typické. Kytara za krkem, ohňostroje, hlášky typu “Are you ready?” a vytahování desorientovaných fanoušků na pódium jsou jenom špičkou ledovce.

Na druhou stranu, kdo by jim to měl za zlé? Dvacetileté publikum sotva. To se chvělo blahem, že na vlastní oči vidí hrdiny z plakátů zdobících zdi jejich pokojíků. Možná snad jejich otcové, pamětníci “starého poctivého bigbítu.” Jenže i ti na takové akce jdou právě s očekáváním velkolepé show plné světel a projekcí. Koho dneska zajímá, že takové efekty už používali Kiss nebo AC/DC před desítkami let? Právě pamětníci starší tvorby ocenili ukázky z prastarého alba Dookie;  při hitovce When I Come Around letěly okamžitě všechny ruce nad hlavu. Ale bavilo se celé obecenstvo s věkovým rozdílem čítajícím víc než dvě generace.

Na megalomanském cirkusu s fosforeskujícím nápisem Green Day nad vchodem je ovšem nejzábavnější fakt, že muzikanti sami jsou nejspíš přesvědčeni, jak po světě šíří převratné revoluční myšlenky. Ostatně jak přímočará je jejich hudba, tak jednoznačné jsou jejich texty. To hlavní si zapamatujete, už když skladbu hrají podruhé v rádiu.

A když si je pak na koncertě chcete zahalekat s kapelou, vůbec nevadí, že jste ve škole z hudebky neměli výbornou. Evidentní jednoduchost se sice kapela naživo snaží zakrýt prodlužováním jednotlivých pasáží a opakováním vybraných motivů, výsledný dojem je však víceméně rozpačitý. Atmosféru cirkusového vystoupení podtrhly torza skladeb od Doors či zmíněných AC/DC. Jakoby se pouťový vyvolávač snažil zuby nehty zaujmout a volal: “Podívejte se, co ještě můžu vytáhnout ze svého kouzelného klobouku!”

Co se triu nedá upřít, je sama cesta, kterou za dobu své existence ušlo. Z pubescentního punkrockového spolku zpívajícího o strastech dospívání vystoupali až do světel mnohatisícových hal, kde kážou o škodlivosti dnes už bývalého pána Bílého domu. Tomuhle tématu zasvětili předposlední album American Idiot,  které jim dost možná zachránilo kariéru a které i na pražském vystoupení dostalo nemalý prostor. Je otázka, do jaké míry to bylo o přesvědčení hudebníků a do jaké míry se jednalo o bohapusté surfování na módní vlně antibushismu. Faktem je, že najít pro kapelu nový terč bude teď pro jejich “realizační tým” velkou výzvou.

Green Day přivezli do Prahy v první řadě zábavu pro masy. Nic víc, nic méně. Kdo si přišel pro velkolepá gesta, pompézní efekty, byl zcela jistě spokojený. Kdo očekával i něco hlubšího nebo nedej bože cokoliv, co by jen připomínalo punkové hnutí, odcházel s prázdnou. Vlastně to bylo jako na matějské.Ovšem i z té můžete jít s pocitem, že jste si užili minimálně spoustu vábně pokleslé legrace, nebo naopak s motající se hlavou a zkaženým žaludkem. V případě úterního koncertu se jednalo spíš o druhou variantu.

Ondřej Michal (psáno pro aktuálně.cz)

Alkaline Trio - This Addiction (2010)

Hodnocení 7/10

Dva roky po albu “Agony And Irony” jsou američtí Alkaline Trio zpátky s novou deskou. Ačkoliv dál zůstávají věrni pravidlům melodického punkrocku, na “This Addiction” nabízejí několik oživení. Jisté je, že nezklamou příznivce ani jejich raných nahrávek, ani těch novějších.

Parta kolem zpěváka a kytaristy Matta Skiba už skoro patnáct let patří mezi nepřehlédnutelné soubory na scéně amerického punkrocku. Ačkoliv za dobu svojí existence natočila osm řadových alb, nelze tvrdit, že by v naší kotlině patřila mezi nejznámější představitele melodické odnože výše zmíněného žánru. Novinková “This Addiction” na daném stavu věcí patrně mnoho nezmění, a je to velká škoda. Otázkou však zůstává, proč tomu tak je.

Když se kapela před časem uzavírala do studia, nechala se slyšet, že budoucí nahrávka bude návratem k počátkům její tvorby. Těžko říct, do jaké míry takové zprávy ze strany muzikantů byly myšleny vážně. Ovšem i minimálně znalým muselo být jasné, že to s těmi pohledy zpátky zase tak horké nebude. Je však třeba říct, že v souvislosti s “This Addiction” o nějakém začátečnickém přístupu nemůže být ani řeč. Právě naopak. Album představuje Alkaline Trio jako velkou kapelu na vrcholu tvůrčích sil. Nahrávka je propracovaná a producentsky dotažená do posledního detailu. Nemluvě o tom, že místy nabízí nejedno překvapení. Nutno dodat, že nikoliv nepříjemné.

V tvorbě Alkaline Tria odjakživa melodické motivy platily za silné trumfy. Lze dokonce říct, že kouzlo jejich skladeb spočívá právě v úderných melodiích a chytlavých vícehlasy zpívaných refrénech. Stejné postupy aplikují i na “This Addiction,” nicméně tady si na pomoc přibrali ještě o kapku víc chytlavosti a líbivosti. To ve své podstatě není na škodu, nicméně je to patrně důvod, proč při prvním nepozorném poslechu album do jisté míry splývá. Co je však pro desku charakteristické, jsou drobné nečekanosti, které jsou na něm k nalezení. Tou první je použití kláves ve skladbách “Draculina” a “Eating Me Alive.” Druhým šokem jsou pak tóny trubky, které zaznějí ve druhé “Lead Poisoning.” Troufám si dokonce tvrdit, že spolu s titulní “This Addiction” patří k nosným pilířům celé kolekce.

Ať už patříte k příznivcům rané tvorby, nebo jste zastánci desek natočených v pozdějších letech, letošní novinka trojky z amerického Chicaga vás zcela jistě nezklame. Jsou to stále staří dobří Alkaline Trio, a přece čímsi překvapující. Svůj svižný punkrock zkrátka opřeli o sílu a možnosti velkého nahrávacího studia, což je posunulo vpřed a zařadilo mezi jména, se kterými se ve velkém hudebním světě musí počítat.

Ondřej Michal (psáno pro musicserver.cz)

Auxes - Ichkannnichtmehr (2010)

Hodnocení 7/10

Dva roky starý debut byl osobní aktivitou hudebního matadora Davea Laneyho. Albová dvojka pod hlavičkou Auxes je však už dílem plnohodnotné kapely. Ačkoliv se na nahrávání podílelo vícero lidí, “Ichkannnichtmehr” se stále stylově pohybuje v mantinelech syrového punk-rocku.

Jak osvěžující jsou krystaly soli v moři cukrové vaty? Jak povznášející jsou asymetrické křivky v pralese na milimetr přesných přímek? Proč se každé ráno snažit vymodelovat na hlavě dokonalý účes, když rozcuchané vlasy mohou být tak jedinečné? Takové a mnoho dalších podobných vzkazů a doporučení nám vysílá na svém aktuálním albu punk-rocková parta Auxes. Milovníci hudebních sladkostí a zvukové uhlazenosti však takové vzkazy patrně nechají bez povšimnutí.

Na úvod je třeba říct, že v případě téhle party se původně jednalo pouze o sólový projekt. Ten si možná jenom tak pro radost založil punkový matador Dave Laney. Na prvotině pod hlavičkou Auxes s názvem “Sunshine” to ostatně tak i bylo, a to doslova. Kompletně všechny nástroje si Laney nahrál sám, a když se to tak vezme, mohl v tomhle modelu pohodlně pokračovat i nadále. Ovšem jak se říká, víc hlav víc ví. Anebo ve dvou (a více) se to lépe táhne. Ostatně co by to bylo za punkáče, kdyby ve svých hudebních představách nepostrádal bandu obdobně smýšlejících individuí? Ve zkratce řečeno: aktuální “Ichkannichtmehr” je už prací plnohodnotné kapely.

Ve srovnání s Challenger, ale především s Milemarker, tedy kapelami, ve kterých se Laney rovněž angažuje, Auxes výrazně změnili zvuk. Přibrousili, zostřili a tak vůbec celkově přitvrdili. Oproti druhým jmenovaným syntezátorové motivy a elektronické efekty tady vzaly za své. Na žádné zvukomalebné vyhlazování hran tady není ani chuť, ani nálada. Je tu jen neučesanost, syrovost a Laneyův zpěv, naprasklý jako křišťálové zrcadlo, jež neustálo velké stěhování. Ovšem i přes všechnu nečistotu a umazanost generuje “Ichkannnichtmehr” silné a vcelku nosné melodie. Za všechny zmiňme “International Rates” nebo “Hit’em When They’re Down.”

Snad právě proto, že Auxes jsou pouhým vedlejšákem bez velkých ambicí, může si jeho zakládající člen dovolit tvořit hudbu přesně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Výsledek tomu také odpovídá. “Ichkannnichtmehr” působí osobitě a autenticky. Lze dokonce říct, že by si podobné bokovky měli založit mnozí současní hudebníci, kteří už dávno zapomněli na vlastní chutě a místo toho se přesně řídí příkazy z vypolstrovaných zasedaček vydavatelských firem.

Ondřej Michal (psáno pro musicsever.cz)