New Oblivion

From Our Hands - Sinners

Hodnocení 8/10

Neuběhly ještě ani dva roky, kdy slovenští From Our Hands zazářili se svým debutem “Buildings Fall.” Nyní je kapela zpátky a znovu potvrzuje, že Slovensko má na poli melodického hardcoru co nabídnout. S kletbou druhé desky se popasovali s přehledem.

Pakliže jste příznivci melodického hardcoru, patrně vám existence bratislavskýc From Our Hands From Our Hands neunikla. O to méně jejich debut “Builidings Fall” vydaný před necelými dvěma lety. Tehdy se jednalo o poměrně velké překvapení. Před nedávnem kapela vydala další album s názvem “Sinners.” Objevila se tak otázka, do jaké míry a jestli vůbec budou schopni navázat na kvality předchozí nahrávky.

S velkou nadsázkou lze říct, že dobrou prvotinu umí natočit každý. S tou druhou deskou to už bývá podstatně horší. Potvrdit, že vydařený debut nebyl jenom pouhý omyl nebo shoda šťastných náhod, není jednoduchá věc. From Our Hands si to při natáčení evidentně dobře uvědomovali. Na “Sinners” je tak patrná základní idea: zachovat věrnost původnímu zvuku, nezůstat stát na místě a předvést aspoň minimální vývoj. From Our Hands nelehkou rovnici vyřešili na výbornou.

Zpravidla bývá zvykem, že kapely startují z tvrdých kytarových pozic. Postupem času ovšem zvolňují, ubírají a se zdůvodněním “chceme hrát pro víc lidí” pozvolna sklouzávají do podbízivosti a kalkulu. Ne tak From Our Hands. Novinka je o poznání tvrdší a podstatně víc přímočará. Dá se tak říct, že si to hoši namířili přímo proti proudu zažitých zvyklostí. V konečném důsledku to vůbec není na škodu. Naopak.

Zmíněný příklon k tvrdšímu zvuku je možná hlavním faktorem, kterým se “Sinners” vymezuje od svého předchůdce. Další novinkou je celková kompaktnost a celistvost. Je až s podivem, jak album coby celek funguje. Nic nechybí ani nepřebývá. Každá skladba má svoje opodstatněné místo. I když tady už zazněla zmínka o melodickém hardcoru, najdou se i místa s pasážemi klidnějšími a více procítěnými. Coby protipól pak lze vnímat okamžiky, kdy zaznějí strhující vícehlasy.

Zpěvák a kytarista Matej Hoťka se nechal slyšet, že při natáčení kapela hledala inspiraci v nové vlně britského heavy metalu. S tím nelze než souhlasit. Postupy typické pro “těžký kov” jsou tady snadno dohledatelné. Ovšem stejně tak se tady nezapře výrazný odkaz k post-hardcoru a vůbec všemu zásadnímu, co tenhle žánr světu přinesl.

(psáno pro musicserver.cz)

The Tall Ships - On Tariffs And Discovery

Hodnocení 7/10

O tom, že všechno souvisí se vším, by američtí The Tall Ships mohli vyprávět. I když se netváří jako kdovíjací inovátoři a nechávají se inspirovat všude možně, jejich hudba nepostrádá kouzlo a notnou dávku osobitosti. Jejich albová novinka “On Tariffs And Discovery” je toho ostatně zářným důkazem.

Ačkoliv vás při jejich poslechu napadne hned několik kapel, ke kterým by se dali The Tall Ships připodobnit, jakékoliv další přirovnávání by bylo mírně řečeno trestuhodné. Připravovali bychom se totiž o jedinečnou atmosféru, kterou “On Tariffs And Discovery” disponuje. Pravda, můžeme si tady vyjmenovávat bandy, které byly inspiračními zdroji při vzniku téhle party z Pensylvánie, ale k čemu by to bylo? Důležité je, že přes evidentní neoriginalitu se The Tall Ships daří přinášet notnou dávku sebe sama.

Na první pohled může deska budit dojem určité nejednoznačnosti, možná dokonce roztříštěnosti. To jsou však pouze synonyma pro rafinovanost a záměrnou spletitost. Může se tak zdát, že tady neplatí žádná pravidla, žádné přednastavené šablony. Omyl. Žádné exhibování se tady nekoná. I když například rytmika poletuje po všech čertech, při důkladném poslechu je nad slunce jasnější, že bubeník zatraceně dobře ví, co dělá. 

“On Tarrifs And Discovery” je nahrávka tichá a v podstatě zadumaná. Ten dojem ostatně umocňuje zpěvákův projev. Vlastně to není ani tak zpěv, jako spíš hlasitý šepot, kterým vokalista deklamuje do kytarového vybrnkávání. Znalým dost možná vytane na mysl Scott McCloud z Girls Against Boys, toho času hlavní persona projektu Paramount Style. Stejně jako on ani The Tall Ships se neotáčejí zády k akustickému zvuku.

Ovšem přes svoji zjevnou poklidnost, nebo snad díky ní je v nahrávce patrné určité kouzlo. Možná je to tajemství. Nic z toho ovšem není vysloveno nahlas, všechno se odehrává kdesi pod povrchem, v rovině tušení a pocitů. Jestli máte rádi tajemné výpravy s nejasným koncem, pak byste si “On Rariffs And Discovery” neměli nechat ujít.

(psáno pro musicserver.cz)

Je to už taková tradice, že politici vydávají knihy svých pamětí. Důvody takového sepisování bývají nejrůznější. Kupříkladu aby vysvětlili, respektive omluvili, svoje předchozí politické kroky nebo aby před očima široké veřejnosti zachránili, co se zachránit ještě dá. Jsou to vlastně takové omluvenky.  Jan Fischer, bývalý předseda vlády, si ale takové alibi připravovat nikdy nemusel. Přestože jeho vláda neměla oporu v mandátu vzniknuvšího z řádných parlamentních voleb, těšil se Jan Fischer možná až překvapivé popularitě. Na sklonku loňského roku mu vyšla kniha mapující jeho čtrnáctiměsíční působení na postu předsedy vlády.

Nedá se říct, že by podobné publikace právě vynikaly čtivostí a strhujícím dějem. Obecně lze říct, že se většinou jedná o vcelku suché čtení. V případě Ano, pane premiére aneb rozhašená země však lze mluvit o výjimce.  Podíl viny na tom má rozsah knihy. Nedá se o ní mluvit coby o díle kdovíjak obsáhlém. Spolu se zvoleným typem řádkování tak připomíná diplomovou práci poslance Marka Bendy na plzeňských právech. Na rozdíl od něj ovšem pan Fischer nikoho o splnění předepsaného rozsahu textu přesvědčovat nemusel.

Už bylo částečně řečeno, že se kniha do jisté míry vymyká danému žánru. S drobnou nadsázkou ji můžeme označit za čtivou, odlehčenou a vcelku záživnou. Ostatně Jan Fischer se ve svém vyprávění neomezuje pouze na politiku, a průběžně se vrací v čase, do doby svého dětství, mládí a především pak působení na Českém statistickém úřadě. Značnou pozornost věnuje svojí rodině, hlavně svému otci, kterým se nechával inspirovat po celý život.

Dalo by se očekávat, že si bývalý pan premiér bude mít potřebu vyřizovat účty se svými politickými rivaly a rozsévat špínu na všechny (politické) strany. Jenže k tomu se Jan Fischer strhnout nenechal. Pochopitelně nechybí pohled na Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. Bohužel ve svém komentáři zůstává obrazně u zdi a do hlubších analýz se nepouští. Jako by se ani teď, kdy už jsou všichni zúčastnění z vrcholné politiky pryč, nechtěl někoho dotknout. Možná to souvisí s podstatou jeho povahy a přístupem k politice a politikům vůbec.

Co však zůstává nejasné, pro koho je kniha vlastně určená. Na jednu stranu  dává šance čtenářům, kteří se o politiku zase až tak moc nezajímají. Chtějí se spíš dozvědět něco víc o tom “pánovi z televize.” Stačí jim vlastně jenom zmínka a letmé připomenutí jednotlivých caus a problémů, které tehdejší vláda musela řešit. Na stranu druhou, milovníci domácích politických taškařic, s hlubším zájmem o dění kolem Poslanecké sněmovny, budou patrně zklamáni.  Kdo pečlivě sleduje denní zpravodajství, kupuje noviny, zase tak moc nového se nedozví. Tedy když samozřejmě pomineme fakta z osobního života Jana Fischera.

Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry byla náhoda nebo bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech obchodů právě koncem loňského roku. Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem však zůstává, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize obstojnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně nic nezměnilo.

Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova, možná až chorobná, záliba v alchymii a astrologii je pověstná. Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech. Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně tak jako řada dalších vlastností, dělá z Jana Víta ideálního adepta pro záměr pražského velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály. Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, vnímavý čtenář pochopí vzápětí.

Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek.  S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.

Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy.  To je mimochodem asi největší pozitivum díla. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky,  je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru, ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.

Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází tak daleko do minulosti jako Rybář. Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější, vypsanější. Zároveň jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce jednoduše nedostává.

Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají. Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze zadní kulisy k dialogům, které bychom mohli označit za současné. Kdybychom s trochou nadsázky ono pozadí odstavili a místo něj dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.

Good Charlotte - Cardiology

Hodnocení 3/10

Dospívající “punkáči” by si měli začít na zdech svých pokojíčků dělat místo pro nové plakáty. Joel a Benji Maddenové aka Good Charlotte jsou totiž zpátky! Ti ostatní ale mohou zůstat úplně v klidu, protože “Cardiology” je stejná nuda jako všechny jejich předchozí desky.

Když před lety Good Charlotte natočili skladbu “Lifestyles Of The Rich And Famous,” těžko říct, do jaké míry si uvědomovali, jako moc střílejí do vlastních řad. Ačkoliv má seskupení kolem Joela a Benjiho Maddenových image nejdrsnějších hardcoristů, ničeho lepšího než několika snůšek unylých popěvků jsme se od nich nikdy nedočkali. Víc než na hudbu samotnou vždycky kladli důraz na vlastní image nebo randění s hollywoodskými celebritami. Na aktuálním počinu s názvem “Cardiology” v započatém trendu v zásadě pokračují. Ostatně kdo by čekal něco jiného?

Jedno se však téhle partě upřít nedá. Ve srovnání se stylově blízkými Green Day nikdy nehráli na spasitele světa, natož pak na levicové revolucionáře. Ostatně revoluce z polstrovaných sedaček soukromých tryskáčů by se dělala jenom těžko. Žádným převratným tématům se tihle milovníci kérek v textech nevěnují. Buď se jedná o plytké komentáře světa kolem, nebo to jsou zpívánky o holkách a mejdanech. V případě letošní novinky spíš to druhé.

Jestli se ptáte, v čem se “Cardiology” liší od předchozích desek, odpověď je prostá a nejspíš nikoho nepřekvapí. V ničem! Zase to jsou bezzubé kytarové riffy utopené pod nánosy elektronické vaty. Žánrově se stále s hodně velkou nadsázkou pohybují kdesi v oblasti pop punku. Ovšem je nutné dodat, že slovo pop je podstatné a jde o něj především. Označení punk je pak pouhý chyták pro pubescenty kolem patnácti, kterým se Avril Lavigne už přejedla a ke “skutečné” hudbě ještě nedorostli.

Je třeba říct, že zvukoví inženýři v obřích nahrávacích studiích na “Cardiology” odvedli pořádný kus práce. Desku vypilovali a zbavili všeho, co by jen nepatrně přebývalo nebo vyčnívalo. Album je produkčně vyčištěné a vysterilizované tak, že by se na něm dalo operovat. Nebo tetovat. Což by asi nejvíc ocenili sami muzikanti. Zkrátka a dobře, dveře do mainstreamových ždímaček na peníze jsou opět otevřené dokořán.

(psáno pro musicserver.cz)

Karel Vepřek - Najdem den

Hodnocení 7/10

Méně je někdy více, to platí i v hudbě. Nevěříte? Pak by vám nemělo uniknout nové album folkaře Karla Vepřeka a jeho kolegů. Za použití minima hudebních prostředků a hravých textů maluje na nahrávce “Najdem den” nostalgické obrazy, které mají šanci zaujmout i mimo oblast folku.

Folk můžete buď milovat, nebo nenávidět. Samozřejmě existuje také varianta “někde mezi”, ta se ovšem zrovna často nevidí. Nebudu hrát divadýlko, patřím do skupiny s pořadovým číslem dvě. Jaké ovšem bylo moje překvapení, a podotýkám, že milé, když jsem se “seznámil” s Karlem Vepřekem, respektive s jeho posledním albem “Najdem den.” Pravidelný návštěvník Porty se ze mě nejspíš nestane, přesto si tohle album do své sbírky zařadím s radostí a dobrým pocitem.

Těžko říct, v čem tkví tajemství přitažlivosti tuctu tichých, posmutnělých, chvílemi nostalgických skladeb. Rozhodně to není porušováním “folkových stanov.” Těch se Karel Veprek drží jako klíště na krku trempově. O to tady ale nejde. Snad je to minimum aranží, které dokládá, že méně může být více. Snad je to Vepřekův hlasový projev v některých momentech ne nepodobný Jaromíru Švejdíkovi (Priessnitz, Jaromír 99 & The Bombers, Umakart).

Nezanedbatelnou devizou nalezeného dne je skutečnost, že prostor desky není pojat coby tribuna ke sdělování vypelichaných dogmat o radosti z východu slunce, bolehlavu z neopětované lásky nebo dokonce balady o ohnuté lžíci zasunuté v odřené kanadě. Namísto toho Vepřek & spol. tvoří podmanivé obrazy balancující kdesi na pomezí reality a snových představ. To vše pak za použití jednoduchých, o to víc však působivých hrátek se slovy. Ve skladbě “V docích,” kde zní: “V docích hladí lodi v bocích, lodivodi noci, V docích schovaný je kdosi, lodním trupům pro smích,” lze s trochou nadsázky mluvit o textovém minimalismu.

“Najdem den” není povolávací rozkaz do řad příznivců folku, ani závazná objednávka lístků na Portu. Je to “jenom” dvanáctka tichých písní odhalující poetické autorovo nitro. Současně ho přistihuje při chvilkovém nostalgickém snění. “Najdem den” je osobní album, vždyť takový moment jednou za čas přepadne každého z nás.

(psáno pro musicserver.cz)

Oboroh - Ve věci probuzení

Hodnocení 5/10

Po čtyřech letech o sobě opět dávají vědět folkrockoví veteráni Oboroh v podobě dvanáctiskladbového alba. Stejně jako na těch předchozích, tak i na nahrávce “Ve věci probuzení” kapela hledá pomoc tam, kde se jí už dávno nikdo z nás nedočká. Výsledkem je neškodná a bezzubá deska.

Lze říct, že povědomí o kapele Oboroh už dávno přesáhlo hranice její domovské scény. Co se týče mě, víc než hudba utkvělo mi v hlavě označení křesťanský folkrock. Zkrátka kapela, která se nemůže rozhodnout, jestli hrát s důrazem, nebo jenom bez proudu. Svoji nerozhodnost kompenzuje citacemi žalmů a úryvků ze Starého zákona. Jako by ten nahoře to za ně snad měl rozhodnout nebo co. Jejich nové album žádné nečekané odpovědi nepřináší, i když se na něj čekalo čtyři roky.

Ve srovnání s dosavadní tvorbou je ale novinková “Ve věci probuzení” o zmíněnou duchovní rovinu ochuzena. Tedy na první poslech. Jenom pozornějšímu posluchači se totiž odkryjí jednotlivé náboženské odkazy. Ve skladbě “Padá noc” zpěvák a klávesista Roman Dostál prosí: “Pane můj, při mně stůj.” V zásadě tak navazuje na to, co se od kapely podobného ražení dá očekávat.

Méně zúčastněným na mysl však vytane jedna všetečná otázka. Když vidíme, kolik utrpení, zla a beznaděje všude kolem nás bují, bobtná, rozpíná se a kvete, zaslouží si ten nahoře, aby se mu věnovalo tolik proseb a podbízení se? Pánové z Oborohu si evidentně myslejí, že ano. Snad proto s roztaženýma ruka a s nadějí v očích hledí k nebesům. Jenže tam je už dávno zatažená roleta. Je to podobné, jako když boucháte na dveře hospody po zavírací době.

“Ve věci probuzení” je “čisté” album. Možná až příliš. Korektnost a neškodnost tak dostávají hmotnou podobu. Tahle dvanáctiskladbová kolekce nikoho neurazí. Současně nevyčnívá a už vůbec neprovokuje. Prostě jenom tak plyne. Dovedu si představit, že to někomu stačí. Jenže co s albem, o kterém v konečném důsledku ani nevíte, že existuje, přestože hraje už poněkolikáté za sebou?

(psáno pro musicserver.cz)

Chování člověka v extrémních situacích, to je literární téma vděčné, oblíbené a přesto stále prakticky nevyčerpatelné. Těžko bychom spočítali knihy, kde lidská psychika stála předlohou a současně motivem.  Jenže co naplat, pořád je co objevovat, ať už je řeč o zápletce nebo formě zpracování. Francouzský prozaik a historik Robert Merle v knize Ostrov pokládá na první pohled prozaickou otázku: jak se zachová skupina lidí na nevelkém ostrově ztraceném kdesi v nekonečných pláních Pacifiku?

Píše se polovina devatenáctého století a nacházíme se na palubě britské plachetnice Blossom. Na přesném datu ostatně až tak dalece nezáleží. Nesnesitelné zacházení s posádkou ze strany kapitána a prvního důstojníka hned z kraje vyvolá vzpouru. Na jejím konci leží oba tyrani mrtví na vydrhnutých prknech paluby. Šikana je sice zažehnána, pro zbytek posádky ovšem vyvstává otázka, co dál? Podle platného práva Jeho Veličenstva královny jsou všichni účastníci vzpoury odsouzeni k trestu smrti. Po doplutí na Tahiti se vzbouřenci rozhodnou nalodit několik Tahiťanů a Tahiťanek, najít dosud nezmapovaný ostrov, a na něm založit kolonii.

Skutečnost, že ve skupině je méně žen než mužů, je pouze jedním z několika signálů, které napovídají, že další události naberou dramatický spád. Nicméně kýžený ostrov se po čase podaří najít. Ovšem hned od prvních dnů osidlování nalezené pevniny je jasné, že společné soužití příslušníků západní civilizace a domorodců se neobejde bez komplikací. Rozdíly v mentalitách obou skupin jsou příliš velké, nemluvě o tom, že Angličané domorodce odmítají přijmout coby sobě rovné. Hlavní hrdina, námořní poručík Adam Purcell, stojí někde mezi oběma skupinami, a v duchu nebetyčného pacifismu se pokouší brousit hrany konfliktu, ke kterému se schyluje. 

Bylo by naprosto nedostačující klást těžiště Ostrova pouze na odlišnosti kultur pohybujících se na vymezeném prostoru. I když faktem je, že právě zmíněná rozdílnost platí za jednu z rozbušek blížících se nesvárů. Merle zároveň poukazuje na pacifismus prosazovaný za každou cenu, který v konečném důsledku může paradoxně mít přesně opačný dopad. Ačkoliv se příběh odehrává v předminulém století, je až zarážející podoba a souvislosti s dobou současnou. Řeč je o vyjednávání a vedení mírových dialogů mezi znesvářenými skupinami. Paralela se současným politickým děním je až zarážející. Otázka rasismu, která v knize rovněž zazní je pak další věcí, která umocní úvahy o nadčasovosti knihy.

Je li však něco, na co je nutné v románu Ostrov upozornit především, pak je to autorova schopnost s jakou dokáže pracovat s atmosférou příběhu. Do jisté míry je to zapříčiněné způsobem, jakým jsou vedeny a vystavěny jednotlivé dialogy. Ačkoliv obsahují pouze to, co je nutné a nic navíc, přesto se o nich nedá mluvit jako o minimalistických. Z části také díky tomu, že jsou prokládány myšlenkovými pochody zúčastněných postav. Čtenář má tak o momentálním stavu věcí dokonalou představu. Na druhou stranu i přes strhující zápletku románu autor nalezl místo na popis úchvatného prostředí tichomořského ostrova, včetně pestrobarevné vegetace.

Bůh svěřil lidem pozemský ráj a nechal už jenom na nich, jak s ním naloží. Tak by se dalo také chápat poselství téhle knihy. Ostrov vyvolává úvahy o existenci lidské rasy všeobecně. Je to kniha o zákonech lidí, jejich hodnotách a v neposlední řadě také o předsudcích. Všechny tyto aspekty se promítají do života na ostrově. Je až zarážející, jak dokonale lze dění na ostrově srovnat s událostmi v dnešním skutečném světě.

How Destroy Angels - How Destroy Angels EP

Hodnocení 8/10

Trent Reznor v posledních měsících čas rozhodně neztrácel. Když pomineme formální ukončení činnosti Nine Inch Nails, tak stihnul rozprodat část koncertního vybavení kapely, oženit se, založit s manželkou nový projekt How To Destroy Angels a s ním ještě natočit eponymní EP.

Když před nějakým časem ohlásil Trent Reznor ukončení aktivit pod hlavičkou Nine Inch Nails, mnohým se zhroutil svět. Netrvalo dlouho a po internetu se rozeběhly zprávy o chystané svatbě se zpěvačkou Mariqueen Maandig. Když se pak na eBayi začalo rozprodávat hráčské vybavení s logem kapely, někteří skalní fanoušci neměli daleko k výrazům jako zrada nebo nůž v zádech. Bylo by však čirým šílenstvím si myslet, že člověk s Reznorovým založením, který skládání hudby bere jako boj s vnitřními démony, by muzikantství vyměnil za papuče a válení se na gauči u televize. Jeho nový projekt, v němž kromě producenta Atticuse Rosse, figuruje i jeho manželka, to ostatně potvrzuje.

Kdo očekával, že Trenta Reznora status novomanžela v přístupu k hudbě nějak zásadně změní, bude zklamán. Je evidentní, že si dosavadní tvorbu s sebou ponese po zbytek svých dní. Hřebíkovské stigma je na “How To Destroy Angels” víc než patrné. Přesto je na tomhle šestiskladbovém kompletu v několika drobných detailech cosi jinak. Tím hlavním a nejvíce zřejmým rozdílem je vokálová složka, které se chopila čerstvá paní Reznorová. Její hlasový projev dává vzpomenout na devadesátá léta, konkrétně na Toni Halliday, a vůbec na dvojici Curve.

Tím dalším rozdílem je z valné části rezignace na píseň coby striktní šablonu. I když dlužno dodat, že to v případě NIN nikdy neplatilo beze zbytku. Nicméně víc než na střídání slok s refrény je tady kladen důraz na skřípění, cvrlikání a vůbec vrstvení na první poslech nesourodých zvuků. Nelze říct, že by si tím tvůrci kdovíjak usnadnili práci, přesto jim tato forma nabízí o něco více možností. Že výjimka potvrzuje pravidlo, dokládá závěrečná “A Drowning.” V typickém písňovém kabátě a s bezvýchodným textem “I don’t think I can save myself, I’m drowning here please anyone” tvoří klenot celého ípíčka.

How To Destroy Angels je velkým příslibem do budoucna. Na prostoru zhruba půlhodiny funguje dotaženě a vyrovnaně. Dlouho bychom hledali jediné slabší místo. V tom však zároveň tkví jeho hlavní problém. Jde totiž o to, zda tvůrci budou mít dostatek nápadů a invence k naplnění plnohodnotného alba. Nabízí se totiž otázka, jestli tímto neřekli všechno, co měli na srdci. V tuhle chvíli se však zdá, že potenciálu mají na rozdávání.

Ondřej Michal (psáno pro musicserver.cz)